[1. přednáška o dadaismu v Německu - Richard Huelsenbeck]

Vážené dámy a pánové, dnešní večer je zamýšlen jakožto projev sympatie vůči dadaismu, novému mezinárodnímu "uměleckému směru", který byl založen před dvěma lety v Curychu. K iniciátorům této krásné záležitosti patří Hugo Ball, Emmi Hennigs, malíř Slodki, Rumuni Marcel Janco a Tristan Tzara a naposledy i já sám, který dnes mám tu čest, propagovat na tomto místě za mé staré kamarády naše staronové myšlenky. Hugo Ball, velký umělec a velký člověk, zcela nesnobský a neliterární člověk, založil roku 1916 v Curychu Kabaret Voltaire, z něhož se s naší pomocí vyvinul dadaismus.

Dadaismus byl nezbytně mezinárodním dílem. Bylo nutné najít něco společného mezi Rusy, Rumuny, Švýcary a Němci. Konal se jakýsi sabat čarodějnic, jaký si nedovedete dost dobře představit: povyk od rána do večera, hemžení s bubínky a černošskými bubny, jakási extáze se stepováním a kubistickými tanci. Rumuni přišli z Francie, milovali Apollinaira, Maxe Jacoba, věděli hodně o Barzunovi, básních a dramatech a kubistech. Z Itálie psal Marinetti, Palazeschi a Savignio. My Němci jsme tu stáli dosti bezelstně. Ball byl skutečně jediný, kdo do sebe vstřebal a zpracoval problémy futuristických a kubistických směrů. Snad se mezi vámi nacházejí někteří, kteří jej slyšeli řečnit v roce 1915 zde v Berlíně na večírku expresionistů, který jsem s ním mohl uspořádat. Byly to ve skutečnosti expresionistické básně, které Německo kdysi slyšelo. Ball přinesl svého "štěkajícího psa" s sebou do Švýcarska, jakési fantazma takové síly, že z toho malé lidičky jako Korrodie a Rubiner ještě dnes trpí. Kabaret Voltaire byla naše pokusná scéna, kde jsme se tápavě pokoušeli pochopit naše pospolitosti. Vytvořili jsme dohromady překrásný černošský zpěv s nejrůznějšími chřestidly, dřevěnými paličkami a mnohými primitivními nástroji. Vytvořil jsem předzpěváka, téměř mýtickou postavu Trabaju – Trabaja la mojere... a s tou pravou šťávou. Propagátoři umění z celého Curychu zahájili proti nám jednotné polní tažení. To bylo to nejkrásnější: nyní jsme věděli, s kým máme tu čest.

Byli jsme proti pacifistům, protože válka nám poskytla možnost existovat naplno v celé naší slávě. A tehdy byli pacifisté ještě slušnější, než dnes, kdy chce každý hloupý hoch svými knihami proti času využít konjunktury. Byli jsme pro válku a dadaismus je ještě dnes pro válku. Věci musejí na sebe narážet, neděje se ještě zdaleka nic dost strašného. V kabaretu Voltaire jsme nejprve zkoušeli naše kubistické tance s maskami od Janca a kostýmy z pestré lepenky a s flitry, které jsme sami zhotovili. Tristan Tzara, který dnes v Curychu vydává dadaistické sešity, vymyslel zpodobení simultánní básně pro scénu – báseň, kterou přednáší v různých jazycích, rytmech a tónech několik osob současně. Já jsem vymyslel koncert samohlásek a hlučnou báseň, jakousi směs básně a hlučné hudby, jak ji proslavili futuristé se svým obrozením velkých písmen. Takové výmysly či vynálezy se množily jako houby po dešti. Tzara vymyslel statickou báseň, jakýsi druh optické básně, na kterou se člověk dívá jako na jakýsi les a já sám jsem inicioval pohyblivou báseň, přednes s primitivními pohyby, jaký v této podobě dosud ještě nikdo nedělal.

Vážení posluchači – tak vznikl dadaismus, ohnisko mezinárodních energií. Kubismu jsme měli dost - to pouze abstraktní nás začalo nudit. Člověk přichází sám od sebe k tomu reálnému, jakmile se hýbe a je živoucím člověkem. Futurismus, jak existoval, byl výlučně italskou záležitostí, byl to boj proti strašné antice s jejím obchodním uměním (umem), hladkým jako úhoř, která tam každý talent sráží k zemi. Futurismus, kterým zde v Německu – kde máme ohledně všeho tu čest být poslední – ještě před krátkou dobou hrubí nevzdělanci a hlupáci pohrdali (považovali jej za jakýsi hokuspokus), protože jeho verše byly špatné a nesrozumitelné, tento futurismus, vážené panstvo, byl bojem proti soše Apollona, proti kantiléně a bel cantu (krásnému zpěvu) -–ale co jsme my dadaisté s tím měli co do činění? Nic ani s futurismem, ani s kubismem. Byli jsme něco nového, byli jsme muži dada, dada Ball, dada Huelsenbeck a dada Tzara.

Dada je slovo, které existuje ve všech jazycích – nevyjadřuje nic jiného, než internacionalitu hnutí a s dětským breptáním, na něž je mnozí odkazují, nemá nic společného. Co je tedy ten dadaismus, kvůli kterému zde dnes večer řečním? Chce být opozicí velkým mezinárodním uměleckým hnutím. Představuje přechod k nové radosti z reálných věcí. Tu jsou chlapi, kteří se poprali se životem, tu jsou typy, lidé s osudy (úděly) a schopností přežít. Lidé s vybroušeným intelektem, kteří chápou, že jsou postaveni do určitého časového úseku. Od toho je jen krůček k politice. Zítra ministrem nebo mučedníkem v hradu. Dadaismus je něco, co v sobě překonalo prvky futurismu nebo kubistických teorémů (obecně platných pouček). Musí být něčím novým, neboť stojí na špici vývoje a čas se mění spolu s lidmi, kteří jsou schopni se proměnit. "Fantastické modlitby", z nichž vám v následujících řádcích několik věcí předložím, vyšly v nakladatelství Dada a vyjadřují, jak se domnívám, kolorit tohoto hnutí.

(R. Huelsenbeck uskutečnil tuto přednášku v únoru 1918 v Sálu Nové secese)